proběhlé akce

Tančit se dá mnoho způsoby i z mnoha různých důvodů. My jsme se na přelomu prázdnin rozhodli v Tančírně – srdci Rychlebských hor – tančit pro radost. A to nejen pro svou vlastní, ale také pro tu, kterou můžeme předat dál. Radost byla velkým tématem našeho prosluněného tanečního tábora.

Hned první den jsme se totiž setkali (velká skupina holek a dva stateční kluci) s Duchem lesa, který nám sdělil, že ač se o Tančírnu a její okolí stará již desítky let, rozhodl se z tohoto kraje odejít, protože ho zde už nic netěší a nenachází radost v ničem. Rozhodli jsme se to nedopustit a každý den jsme kus radosti, kterou jsme sami objevili (kromě radosti z tance to byla například radost z poznávání pomocí smyslů, ze sportu, z adrenalinu, z tvoření či překonání strachu nebo sebe sama), symbolicky nalepili na kartonové srdce. To jsme měli v úmyslu poslední den tábora Duchovi lesa předat. Srdce se rychle plnilo barevnými kuličkami a vše se blížilo ke zdárnému konci.

V pátek po návratu z oběda nás však zasáhla skutečnost, že srdce zmizelo. Z dopisu jsme se dozvěděli, že ho ukradl dávný sok našeho lesního přítele sídlící na zřícenině Rychleby a bez velkého váhání jsme se vydali na výpravu, na které jsme splnili nejeden úkol (včetně sjezdu z věže zříceniny na lanovce). Na Rychlebech jsme se setkali s tolik čekávaným Duchem lesa a po setmění také s tajemným Rychlodějem.

Přes prvotní obavy jsme zjistili, že spíše než zlí je Rychloděj smutný a opuštěný a zatoužil také po kousku radosti. Srdce jsme od něj získali zpět a konečně ho předali do rukou Ducha lesa, osamělého Rychloděje jsme však pozvali mezi sebe a všichni strávili krásný večer u táboráku pod hvězdnou oblohou. Pod ní jsme také zalehli a ráno i spolu s Duchem lesa a rodinami tanečnic a tanečníků v Tančírně oslavili a zároveň zakončili naše dobrodružství tancem, který jsme každé dopoledne tanečního týdne trénovali.

Doufáme, že radost, kterou jsme na táboře objevovali a prožili zůstane v srdci nám i těm, kterým jsme se ji snažili předat.

Fotografie z akce naleznete ve fotogalerii.(autor Eva Glogarová a Marek Kačor)

Za EduArty Nika

Medvěd v kole roztočil jelito i bábu s nůší! Nádherné zimní počasí, krásné a nápadité masky, přátelská a radostná atmosféra – tak by se dal v jedné větě shrnout českoveský masopust konaný v sobotu 10. února 2018.

Za zvučného doprovodu Oškerovy dechovky a pod vedením Masopusta a jelita prošel průvod maškar centrem obce – vyrazil od ZŠ, kde byl pohoštěn jejími zástupci a kde také starosta udělil Masopustovi právo vládnou pro tento den obci předáním klíče od ní. Přes zastavení a občerstvení u fotbalistů, hasičů, farnosti a DPS, kde spojili síly místní pracovníci se spolkem pro Českou Ves, došel až do prostor Veterán klubu. Zde se o výborné pohoštění postaral spolek Českoveské ženy. Po celou dobu průvodu se zpívalo, hrálo, tančilo s medvědem a zástup masek, mezi kterými jsme mohli spatřit smrtku, šaška, řezníka, prase a mnoho dalších, vyvolával masopustní pokřiky.

Na závěr byla pochována basa, v jejímž nesení se během průvodu střídaly děti a nastal čas navrácení klíče do rukou starosty a ukončení veselí. To však Masopust odmítl, nechtěl se své vlády vzdát. Děti nezaváhaly, Masopusta po honičce chytily, klíč mu odebraly a vyhnaly ho pryč. Masopust odcházející z obce rozvodněnou řekou nám však slíbil, že se zase vrátí. A my v to doufáme také.

Užili jsme si s ním spoustu legrace, veselí, dobrého jídla i pití a krásného setkání s lidmi, s nimiž se často jen potkáváme či míjíme na ulici. Dal nám prostor pobýt spolu, navzájem se uhostit a poznat se bez zábran, které pod maskami opadávají. Jak jsme se však dozvěděli z úst ministranta při zastavení u českoveské farnosti a později také rabína při pochování basy, je čas veselí i čas půstu, který nám právě nastává a je dobré jej využít například k zamyšlení nad směřováním vlastního života a některých požitků se v této době vzdát.

Do organizace masopustu se zapojilo velké množství lidí, jimž patří upřímný dík za to, že byli ochotni věnovat svou energii a čas k přichystání krásné akce a výborného pohoštění pro své spoluobčany.

Foto z akce v galerii (autor Roman Janas).

NL

Jedním z cílů naší organizace je skrze pořádané akce upozorňovat na skutečnou podstatu svátků. V prosinci se k tomuto naskytly hned tři příležitosti.

Prvním z nich byl příchod svatého Mikuláše, který se odehrál, stejně jako zbylé dvě akce, na Rejvízu při horské chatě Férovka. Letos to nebylo jednoduché, protože čerti, kteří vařili v pekle guláš, do ohně přiložili žebříkem nachystaným pro Mikulášův příchod z nebe a stihli ještě roztrhat andělskou knihu s adresáty dárečků. Děti se však nenechaly pekelníky zastrašit a kromě nácviku písní pro Mikuláše, pro něj také stloukly žebřík nový a navrch ještě svázaly šálu. Nezaváhaly ani jít až do pekla pro jednotlivé listy knihy a poté již mohl Mikuláš bez potíží přijít mezi ně. Krásnou atmosféru této zčásti venkovní besídky podpořily kupy perfektního prašanu vyzývající například i k bitvě s čertem.

Beze sněhu se musela obejít akce Živý Betlém konaná 26. 12. Na 180 lidí se přesto zvedlo z tepla domovů, aby se poklonilo narozenému Ježíškovi. Než se tak stalo, musel anděl přesvědčit nedůvěřivé pastýře, aby se k Betlému vydali a navíc bylo nutné rozsvítit nad Betlémem hvězdu. Děti se do obou úkolů vrhly s vervou sobě vlastní – sesbíraly paprsky hvězdy roztříštěné po louce a hvězdu společnými silami rozsvítily. Anděla, který by se jinak ke vzletu sám neodhodlal, vytáhly děti po lanovce do výše, odkud zvěstoval pastýřům radostnou zvěst. Ti konečně uvěřili a společně s ostatními se vydali ke chlívku, kde krásná Maria kolébala malého Ježíška, jemuž jsme zazpívali a klaněli se. Příchozí také mohli podpořit činnost místní charity zakoupením punče.

Poslední den v roce často patří bilancování, hodnocení či plánování. Projít si uplynulý rok mohly také děti s rodiči, kteří zavítali k Férovce. Bylo pro ně nachystáno 12 úkolů, každý tematicka odkazoval k jednomu měsíci. Dvanáctým úkolem bylo napsat či nakreslit na hvězdu své přání do nového roku a upevnit na trám chlívku, kde před pár dny pobývala Svatá rodina. Po splnění a získání všech dvanácti razítek čekala na každého sladká odměna.

Ani jedna událost by se nemohla uskutečnit bez značného nasazení mnoha dobrovolníků, kterým tímto děkujeme, stejně tak chatě Férovka za poskytnuté zázemí.

Foto ze všech tří akcí v galerii

Během září a na počátku října proběhly na Rejvízu pod taktovkou EduArtu postupně tři adaptační kurzy. Prvních dvou se zúčastnili žáci 6.B a 6.A českoveské základní školy, v posledním z nich jsme se na kurzu setkali s třídou kvintánů z jesenického gymnázia. Vedle běžných cílů adaptačního kurzu čelily třídy zásadní výzvě – zachránit svět.

Na druhý den kurzu byl podle pradávného aztéckého kalendáře předpovězen konec světa. Bylo nutné nalézt sluneční kámen, jenž by se měl podle historických dokumentů nacházet v podhůří Jeseníků. Na Rejvíz účastníci putovali vždy pěšky rozděleni do tří skupin. Šli po různých cestách a plnili rozdílné úkoly, které měly napomoci k nalezení kýženého kamene. Mladší z nich se potom na Chlapeckých kamenech setkali s aztéckou ženou znalou aztéckého písma a kultury, která je po zbytek kurzu doprovázela. Starší museli navázat na bádání českoněmeckých usedlíků z časů před odsunem Němců.

Po doputování již žáci a studenti plnili řadu aktivit, které je přibližovaly k cíli (nalezení kamene a vykonání prastarého aztéckého rituálu), prověřovaly jejich schopnost spolupráce, zápal, důvtip a v neposlední řadě daly možnost projevit se jinak než ve školních lavicích. Samotné nalezení kamene a následně posvátné soli potřebné k vykonání rituálu, patřilo k fyzicky a organizačně nejnáročnějším aktivitám, během kterých řada účastníků překonala sebe sama a překročila svou komfortní zónu. Po vykonání rituálu nezbývalo než doufat, že slunce vyjde i další den. Stalo se tak, o čemž jsme se přesvědčili v brzkých ranních hodinách. 

Účastníci byli během třídenního kurzu mimo jiné vystaveni nepohodlí,  fyzické námaze a únavě. Přesto hodnotili aktivity, které je do tohoto nekomfortu dostaly, pozitivně. Přinesly jim neobvyklé zážitky, díky nimž měli možnost poznat zcela nově nebo v jiném světle sebe i své spolužáky, zakusit sílu a úskalí spolupráce a týmového jednání. Věříme, že jim tyto zkušenosti pomohou prožít čas, který spolu budou téměř denodenně trávit, v pozitivní přátelské atmosféře, která podpoří rozvíjení přátelských vztahů i procesy učení. Máme radost, že mnozí ze starších účastníků jsou otevřeni budoucí spolupráci s námi na kurzech a plánovaných akcích.

Děkujeme kolektivu z chaty Férovka za zázemí, třídním učitelům a pedagogickému doprovodu za spolupráci, účastníkům kurzu za nasazení a zápal při cestě ke společnému cíli.

foto z jednotlivých akcí v galerii

Vydat se do neznáme země, která sice slibuje bohatství i blahobyt, ale také nejedno úskalí, překážky a nebezpečí v podobě divoké zvěře a Indiánů, vyžaduje značnou dávku odvahy a notnou porci nadšení. V naší osadě jsme však tyto ctnosti nalezli u každého z osadníku a pod vedením kapitána Dominika a legendy divokého západu Andyho Fousáče jsme vyrazili vpřed neznámu.

Během pěti dní se nám podařilo vybudovat železnici, stanici, most a vyhlídkovou věž, zažehnat konflikt s Indiány a překazit nekalé záměry banditů. Vyzkoušeli jsme si, jaké to je pracovat v týmech, stavět jen z toho, co les dá pomocí lan, seker a hřebíků. Zjistili jsme, že stojí-li dvě strany proti sobě, nemusí být nutně jedna z nich zlá a že lze nalézt mírový způsob řešení konfliktu. Poznali jsme spoustu nových kamarádů a naše vztahy utužili při boji proti zákeřným banditům. Zažili jsme také spoustu legrace při společných hrách, zejména při houpání se na obří lanové houpačce. Dokázali jsme napnout svoje síly ke společnému cíli.

Děkujeme farnosti Lipová-lázně za poskytnutí skvělého zázemí, rodičům, že nám s důvěrou svěřili své děti a zejména našim osadníkům, protože týden s nimi každého z nás obohatil .

Eduarti